Co říct, když někdo truchlí?
Bojíme se vyslovit něco špatně. A tak raději mlčíme. Jenže ticho bolí víc než nešikovná slova.
Slzy mi nezadržitelně kapou na klávesnici. „To přece není možný! Vždyť bylo všechno v pořádku! Jak to? Proč???!“
Po návratu z dovolené otevírám počítač a začínám odbavovat zprávy, e-maily a… už při čtení první věty vím, že je něco hodně blbě. Přistihuju sebe sama, jak odvracím oči od monitoru, jak pokukuju, kudy bych zmizela a dělala, že se nic nestalo.
Jenže stalo. Člověk, kterého mám ráda, právě prožívá nejhorší okamžiky života. Prochází ztrátou, kterou nikdo z nás nechce zažít. Trhá mi to srdce. Brečím a vzlykám a nasraně koukám k nebi, jak je možný, že tohle někdo tam nahoře dovolil.
Děti prostě nemají umírat. A malilinkatý miminka už vůbec ne. Ten svět je někdy tak hnusnej!
Na zlomek vteřiny mě napadne, že zaujmu pozici mrtvýho brouka. Brouka, co nic neviděl, nic neslyšel a je úplně v pohodě.
Obrannou pozici UTEČ ale okamžitě posílám k šípku. Protože rodinná tragédie bohužel kdysi zasáhla i mě.
A do dneška si pamatuju až moc dobře, jaký to bylo, v tom všem hnusu ještě řešit otázky typu:
Ví to, nebo ne?
Pokud to ví, proč o tom se mnou nemluví?
Bojí se, že se rozbrečím?
Nechce mě zranit?
Není schopný ustát můj smutek?
Proč se mi vyhýbá?
Jako vážně přešel na druhý chodník, jen aby mě nepotkal?
Jsem prašivá, protože nejsem happy?
To jsem se jako něčím provinila, že se se mnou lidi nebaví?
Prosím, nevyhýbejte se lidem, kteří právě prochází těžkou životní etapou. Já vím, že vám není příjemná představa, jak druhý pláče a vy mu nemůžete nijak pomoct. Ale kurva drát, vaše nepříjemný pocity jsou úplný kulový proti tomu, co zažívá ten druhý.
Vím. Člověk mnohdy nereaguje na cizí trápení kvůli tomu, že se bojí druhého ještě víc dotknout.
Existuje nějaká nejlepší cesta, když chcete druhému vyjádřit účast? Netuším. A je to úplně jedno. Hlavně ale něco řekněte nebo napište. Cokoli. Vážně stačí jen:
„Mrzí mě to.“
„Jsem s tebou.“
„Kdykoliv se ozvi.“
„Můžu nějak pomoct?“
Nebojte se těch tří slov. Nic vám neudělají a druhému uleví alespoň v tom, že na své trápení není sám.
A pokud máte to štěstí a svého blízkého můžete i fyzicky obejmout, udělejte to. Jen ho tiše mazlete a nechte ho plakat, nechte ho nadávat, nechte ho se hroutit.
Prosím podruhé: při utěšování zapomeňte na všechny šílený věty typu:
„To bude dobrý.“
„Neplakej.“
„Tak se přeci seber.“
Truchlení potřebuje čas. Někdy hodně času. Někdy tak strašně moc času, že si to ani neumíte představit.
Truchlí někdo z vašich blízkých nebo kolegů?
Nebojte se a udělejte to. Vezměte telefon. Otevřete zprávy. Napište „Je mi to líto.“ Odešlete. A s pokorou čekejte, jestli se vám adresát ozve zpět. I kdyby se neozval, buďte si jistí, že si vaši zprávu přečetl a jeho současný bolestivý svět je o něco málo snesitelnější.